(31) Zamyšlení v olomoucké Sarkandrovce

Kapli blahoslaveného Jana Sarkandra v Olomouci, zvanou Sarkandrovka, najde jen ten, kdo ji hledá. Stojí na spojnici mezi chrámem Panny Marie Sněžné a chrámem svatého Michala. Přes cestu je masivní budova Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého na malém náměstíčku. Sarkandrovka byla k letošnímu výročí svého patrona uvnitř nově zrekonstruována.

Vejdeme. A nejprve ztišíme své srdce. Je to dům Boží, i když by tam právě nebyla Nejsvětější Svátost. Je to stále především dům modlitby.

Pak se rozhlédneme. Osvěžená malířská výzdoba kaple na nás působí příjemně. Zvedá náš pohled vzhůru až k lucerně nad vrcholem kopule. Všimneme si čtyř postav andělů s latinskými nápisy: Ut sacerdos credidit, tacuit, passus est. Jako kněz věřil, mlčel a trpěl. Ano, uměl to, jak se na kněze patří.

Velkým otvorem v podlaze, ohraničeným vkusným zábradlím, vidíme skřipec. Je zasklený, aby si jej lidé po třískách nerozebrali. Tak na tomto mučidle blahoslaveného Jana napínali… Vroucně se nám chce zazpívat: Zdráv buď, otče, od nás milovaný, jehož Slezsko dalo Moravě…, jako by chtělo ukázat, že nepřijalo cyrilometodějskou víru z Moravy zbytečně.

Když svatého Jana naposled odvázali ze skřipce, klesl s vymknutými údy na pravou stranu skřipce směrem ke stěně. Tam je studna. Vypravuje se, že Sarkander tam ležel 2 hodiny polomrtvý. Když přišel k vědomí, trápila ho žízeň. Tázal se přítomných biřiců: „Máte co pít?“ Nedostal však ani odpověď, ani napít. Vedle jeho hlavy vytryskl pramen vody, z něhož uhasil žízeň.

Postoupíme do přední části kaple, do kněžiště. Na stěnách nás upoutávají tři obrazy od mistra Jano Köhlera. Vlevo je průvod s Nejsvětější Svátostí a lisovčíci před branami Holešova. Byl to od svatého Jana  i  od  jeho lidí projev velké víry a odhodlání. Díváme se na tento obraz zvlášť vděčně. Vždycky! Nejsvětější Svátost chrání nejen před lisovčíky… A v dobách Jana Sarkandra byla velmi tupena! V jednom českém městě byla roku 1618 uspořádána rouhavá slavnost na svátek Božího Těla. Věděl-li Sarkander o takových věcech – a vědět to mohl –, pak takový jeho eucharistický průvod mohl být i úkonem smíru.

Pravý obraz znázorňuje vyslýchání a mučení svatého Jana. A střední: Sarkander se modlí v kobce ve společnosti tří kartuziánů ze Štípy… A šestiletá Anička Mandelová, poněkud ještě ulekaná, musí na vlastní oči poznávat, že svět je slzavým údolím.

Přečteme si ještě nápis, který jako prstenec obepíná celý prostor: Beatus Joannes invocatione Jesu, Mariae et Annae feritatem carnificum prostravit. Blahoslavený Jan zkrotil krutost katů vzýváním Ježíše, Marie a Anny.

Nad oltářem je obraz přesvaté Panny Marie Nanebevzaté. Nanebevzetím je korunován pozemský život křesťana. Aby tak mohl být bezpečně korunován i náš pozemský boj, svěřme se Panně Marii do ochrany. Ona se umí postarat o každého. Není přece bez hlubokého smyslu slovo Pána Ježíše z kříže: „Hle Tvá matka!“ (Jan 19,27) Blahoslavený Jan se Jí svěřil. Je to významné: Zde je jeho kaple, předtím jeho mučírna, a Ona tu má čestné místo. Na Svatém Hostýně je zlaté Její sídlo a on tam má svou kapli.

Sarkandrovka stojí na cestě mezi kněžským seminářem a bohosloveckou fakultou. Bylo skoro samozřejmé, že se právě zde bohoslovci zastavovali a snad i nadále zastavují cestou na přednášky, aby právě on jim ukázal na Ni, Pannu Marii, a Ona zase na něho; tak aby měli Pannu Marii za Matku a svatého Jana za svůj vzor. Však také někdejší Mariánská družina olomouckých 33 bohoslovců nesla název: „… pod ochranou Panny Marie bez poskvrny počaté a blahoslaveného Jana Sarkandra“. Přesvatá Panno, vychovej nám svědomité a šťastné kněze. A v duších mladých lidí pomoz probudit zájem o duchovní hodnoty.

Zvolna se s posvátnými prostorami Sarkandrovky loučíme. Pohlížíme k východu. Z kůru jako by na nás troubili andělé na své polnice. Opravdu se nezdá, že by si chtěli troubit jen tak pro sebe. Volají nám do duše:

Prohlédli jste si kapli, ne abyste se mohli chlubit, co jste viděli. Zde jste viděli svatého Jana, chloubu Církve, perlu Moravy. Kéž i vámi se může Církev chlubit, kéž i váš život je takovou perlou pro naši moravskou zemi.

Proto jsme usedali v máji v duchu u nohou Matky Boží, ne abychom zůstali jenom sedět. Ale abychom poznali a zamilovali si cestu spásy, po ní stále rozhodněji kráčeli a na tuto cestu abychom přiváděli také své přátele.

Příklad a přímluva svatého Jana Sarkandra nás budou posilovat!!!

Úmysl dnešní modlitby: Za vytrvalost v dobrém a za apoštolské smýšlení.

(30) Papež sv. Jan Pavel II. vzpomíná na kanonizaci

Po svém návratu do Říma papež Jan Pavel II. hned při první generální audienci na náměstí sv. Petra ve středu 25. května 1995 věnoval skoro celou její centrální část kanonizaci, kterou slavil právě uplynulou neděli v Olomouci:

„Zdislava je spojena s dějinami církve v Čechách a Jan Sarkander s dějinami církve na Moravě.

Zdislava byla manželka a matka rodiny, členka třetího řádu svatého Dominika. Její jméno je známé a často se dává při křtu jak děvčatům, tak chlapcům. Jde o osobnost, která žije od 13. století v paměti církve nejen v Čechách, nýbrž  i v Polsku a v okolních zemích.

V neděli 21. května byla povýšena k úctě oltářů spolu s Janem Sarkandrem, jehož život je spojen především s Olomoucí na Moravě. Sarkander se narodil ve Skočově v Těšínském Slezsku. Z toho důvodu bylo zařazeno do papežské návštěvy i jeho rodiště, ležící nyní v Polsku.

Jan Sarkander byl farářem v době, ve které křesťanstvo prožívalo drama reformace. Byl uvězněn, protože zůstal věrný katolické Církvi, a protestantští vládcové Olomouce ho podrobili krutému mučení. Zásada ,čí panství, toho náboženství‘, opravňovala tehdy ty, kteří měli moc – protestanty nebo katolíky – vnutit vlastní náboženskou příslušnost svým poddaným. Ve jménu této zásady došlo v Čechách i na Moravě k tolikerému násilí jak ze strany katolíků, tak protestantů. Jan Sarkander je pouze jednou z obětí této situace.

Znamení Boží prozřetelnosti ukazují, že dosáhl hrdinské svatosti. Bylo tedy spravedlivé, aby byl povýšen k úctě oltáře.“

 Je velikým znamením Božím a nádherným svědectvím o tom, čemu říkáme „communio sanctorum – společenství svatých“, že ten, který povýšil našeho Jana Sarkandra spolu s paní Zdislavou k úctě oltáře, sám nyní této úcty požívá – máme tak jistotou, že se všichni již radují v nebi z Boží blízkosti a svou přímluvou pamatují i na nás. Rovněž tak papež Pius IX., který Jana blahořečil, sám je uctíván jako blahoslavený. Proto můžeme s důvěrou volat: „Svatí Jene Sarkandře, Zdislavo, Jene Pavle II. a blahoslavený Pie IX., orodujte za nás!!!“

Úmysl dnešní modlitby: Za naši osobní svatost, která je zároveň i naší největší službou tomuto světu.

(29) Svatořečení v Olomouci

Po důkladném obeznámení s dokumentací lékařské komise, konzultoři teologové uznali bezprostřední souvislost mezi rychlým uzdravením a modlitbou na přímluvu blahoslaveného Jana Sarkandra za zázračnou. Ve veřejné konzistoři ve Vatikánu byl zveřejněn papežem potvrzený dekret a současně bylo určeno datum společného svatořečení s blahoslavenou Zdislavou na den 21. května 1995.

Svatý papež Jan Pavel II. při Janově kanonizaci v Olomouci na neředínském letišti pronesl o něm tato slova:

„Jan Sarkander – kněz a mučedník je především vaší chloubou, drazí Moravané, kteří ho stále milujete a uctíváte jako ochránce, zvláště v těžkých dobách svých dějin.

Jeho postava se skví zvláštním světlem především ke konci jeho života, kdy je uvězněn a přijímá od Pána milost mučednictví. V bouřlivé době vystupuje jeho postava jako znamení přítomnosti Boží a jako znamení věrnosti uprostřed dějinných kontrastů.

Ještě i dnes nás překvapuje neoblomnost tohoto prostého a ušlechtilého kněze: jeho až k smrti věrná oddanost povinnostem.

Ve vězeňské cele olomouckého žaláře – který ve mně zanechal hluboký dojem, když jsem jej před léty navštívil – Jan, podrobený ukrutnému mučení, se modlí a Pán mu umožňuje nabídnout sebe samého jako vzácný příklad trpělivosti a vytrvalosti.

Dnes, po Druhém vatikánském koncilu a na prahu třetího tisíciletí křesťanství, více než kdy jindy je nám dáno chápat tajemný odkaz Jana Sarkandra v kontextu evropské a celosvětové Církve. Jeho svatořečení chce být pramenem úcty také k těm, kdo v tomto století, a to nejen na Moravě a v Čechách, nýbrž v celé střední a východní Evropě, dali přednost ztrátě majetku, ústrkům a smrti před snadnějším řešením, jímž bylo shrbit se před útlakem a násilím.

Toto svatořečení nechce v žádném případě znovu otevírat bolestné rány, které v minulosti v těchto zemích zasáhly Tělo Kristovo. Dnes, já, papež římské církve, jménem všech katolíků prosím za odpuštění křivd, spáchaných na nekatolících v pohnutých dějinách tohoto národa, zároveň ujišťuji, že katolická Církev odpouští všechno zlé, co vytrpěly zase její děti.

Ať je dnešní den novým začátkem ve společné snaze následovat Krista, jeho evangelium, jeho zákon lásky, jeho svrchovanou touhu po jednotě věřících v Kristu: ,Aby všichni jedno byli(Jan 17,21).“

Kanonizace znamená rozšíření úcty v celé Církvi a zároveň stanovení liturgické památky. Svatý Jan Sarkander, kněz a mučedník, se v církevním kalendáři našich zemí každoročně připomíná dne 6. května, přičemž jeho památka je v moravských diecézích závazná.

Úmysl dnešní modlitby: Za jednotu křesťanů a vzájemné odpuštění a uzdravení starých křivd.

(28) Žádost o kanonizaci

První oficiální žádost o Janovu kanonizaci byla připravena v Olomouci roku 1949, ale policie právě nově vzniklého totalitního režimu v ČSR ji zabavila.

Další žádosti jsou pak až z roku 1980, kdy biskupové z Olomouce a Katovic společným listem žádají na Kongregaci pro svatořečení v Římě o znovuzavedení procesu kanonizace blahoslaveného Jana Sarkandra, který sbližuje český a polský národ a jistě přispěje k většímu porozumění mezi křesťany katolického a evangelického vyznání.

O něco delší je list z 9. března téhož roku, v němž se katovická diecéze obrací na papeže Jana Pavla II. s prosbou, aby přistoupil ke  svatořečení moravské-  ho a polského patrona zpovědi. Povzbudivou pohnutkou je pořádání společných poutí v poslední době. Kromě národních pohnutek se svatořečení může stát novým podnětem k překonání staleté nedůvěry mezi katolíky a protestanty a jistě přispěje, jak už bylo řečeno v dřívějším listě, ke konkrétnímu sblížení polského a českého národa.

Z Říma přišla kladná odpověď zveřejněním výnosu o znovuzavedení kauzy kanonizace blahoslaveného Jana Sarkandra dne 31. července 1981. Nejdůležitější podmínkou bylo schválení alespoň jednoho zázraku na jeho přímluvu.

Tímto zázrakem bylo rychlé, úplné a trvalé uzdravení P. Karola Pichy, římskokatolického faráře ze Skočova, rodiště Sarkandrova v dnešním Polsku, po akutním zá- nětu slinivky břišní, zánětu žlučníku a pobřišnice s komplikacemi výronu pohrudnice v rámci pooperačního průběhu, což nastalo v cieszynské nemocnici v červnu roku 1979. Když příbuzní a farníci byli o tak těžkém stavu P. Karola informováni, začali se modlit k Bohu na přímluvu blahoslaveného Jana Sarkandra za jeho uzdravení. Každodenně po mši svaté probíhala novéna před oltářem blahoslaveného a po jejím ukončení započala ihned druhá. Patnáctý den po operaci nastalo náhlé a rychlé uzdravení. Pacient byl propuštěn z nemocnice a mohl se vrátit ke své pastorační činnosti.

MUDr. T. Jarosz, lékař, který nemocného operoval a pečoval o něj, k tomu ve svém svědectví pro lékařskou radu příslušné římské Kongregace uvádí: „Nemocného přijali do nemocnice 3. června 1979 pět minut před půl pátou ranní a v devět hodin téhož dne se podrobil operaci. Diagnóza nemoci zněla na zánět slinivky se zánětem žlučníku, žlučovými kameny a difuzním zánětem pobřišnice, zánětem dolního plicního laloku vlevo a zánětem levé plíce. Byl to velmi těžký stav. Členové komise se zajímali kromě popisu nemoci o barvu nemocné slinivky, velikost jejího poškození, charakter tekutiny v plících a v dutině břišní. Padaly otázky především na přesný průběh operace a celý průběh léčby s hodinovou přesností. Na ní je vidět nejlépe, jak došlo k náhlému vyléčení i přes komplikace s vysokou horečkou a třesavkou. Zdůraznil jsem, že od počátku pobytu v nemocnici byl nemocný patnáct dnů ve stavu ohrožení, když vtom najednou přišla úleva a potom už jen po doléčení a krátkém pozorování mohl 16. července odejít z nemocnice bez pomoci, sám po vlastních nohou.“

Můžeme se být jisti, že tak jako se moc Janovy přímluvy ukázala v uvedeném případě, trvá a bude trvat i nadále: „Svatý Jene Sarkandře, přimlouvej se za nás, za posílení naší víry, za naše nemocné, ale také za mocné tohoto světa, aby vždy činili jen dobro!“

Úmysl dnešní modlitby: Za brzké blahořečení kandidátů z olomoucké arcidiecéze: arcibiskupa A. C. Stojana, P. Antonína Šuránka, salesiána P. Ignáce Stuchlého a Aničky Zelíkové.

(27) Slavnost blahořečení

O slavnosti blahořečení vlál před Svatopetrskou bazilikou prapor s obrazem blahoslaveného Jana. A nad obrazem slova 16. žalmu: Igne me examinasti. – Protříbil jsi mě ohněm. K večeru v 18 hodin přišel vzdát do chrámu poctu novému blahoslavenému papež Pius IX.

V Olomouci se konaly obdobné slavnosti koncem září roku 1860. Před slavností byly přeneseny ostatky blahoslaveného Jana od svatého Michala do metropolitního chrámu svatého Václava. Dómský probošt Peteani za přítomnosti některých kněží a dvou lékařů vložil Sarkandrovu lebku do šestihranného zaskleného relikviáře, ostatní kosti do podlouhlé skřínky.

Ostatky přenášeli faráři skočovský, příborský, opavský, uničovský, charvátský, zdounecký, boskovický, holešovský a svatomichalský. Město bylo slavnostně osvětleno. Pobožnost v dómu končila v 11 hodin v noci. Druhého dne v neděli sloužil mši svatou kardinál Fürstenberg za přítomnosti několika biskupů a mnoha hodnostářů duchovních i světských. Lid zaplnil celé náměstí před chrámem.

Týden nato se konaly slavnosti i jinde, zvláště v místech, kde blahoslavený Jan působil. Po slavnostech pak zatoužili ctitelé nového blahoslaveného, aby místo dosavadní skromné kapličky byla k jeho cti vybudována kaple větší a důstojnější. To se uskutečnilo za Františka kardinála Bauera v letech 1908–1910. Stavitel R. Němec vybudoval nad bývalou mučírnou skutečně důstojnou kapli v novobarokním slohu.

Je to umělecky hodnotný památník mučednictví blahoslaveného Jana. Ale památník mrtvý, z cihel a z kamene.

Ohněm na mučidle vytříbil Sarkander svou víru a věrnost. Ohněm úředních šetření byla vytříbena jistota o jeho svatosti. Naše víra, naše věrnost a náš charakter se nezdokonalí a neprojeví bez zkoušek, třebas i ohnivých. S tím počítejme. Snažme se svou vírou v Krista a svou věrností vůči Církvi podat živý doklad toho, že si víry a věrnosti dnes už svatého Jana Sarkandra vážíme.

Úmysl dnešní modlitby: Za dary Ducha Svatého pro nás a pro ty, kteří vládnou.

(26) Přípravy na blahořečení

Mučedník Jan Sarkander dostal nejprve titul „blahoslavený“. Co to znamená? Tento čestný titul dáváme v Církvi těm, u nichž bylo náležitě prokázáno, že zemřeli v oprávněné pověsti svatosti a jejichž veřejná úcta je dovolena na určitém území. Je-li tato úcta přikázána, získává takto poctěný titul „svatý“.

Jan Sarkander byl zbožnými lidmi uctíván hned po smrti. Kdo jako první přiložil ruku k dílu, aby byl prohlášen za blahoslaveného, byl olomoucký biskup Wolfgang hrabě Schrattenbach (1711–1738). Pověřil veškerým jednáním v té věci jednoho opata v Římě. Roku 1715 se tam konala o možnosti blahořečení Jana Sarkandra porada. Městská rada v Olomouci prosila roku 1728 biskupa, aby záležitost urychlil a dovedl ke šťastnému konci. Poukazovala na to, že zásluhy, ctnosti i zázraky prokázaly svatost Sarkandrovu a že jeho blahořečení bude Olomouci a celému křesťanstvu jen ke cti. Z řad lidu rovněž mnozí podporovali biskupovy snahy a sdělovali, že jejich prosby byly na přímluvu Jana Sarkandra vyslyšeny. Leč k cíli byla cesta ještě daleká a velmi obtížná. Z dalších biskupů věnoval pozornost blahořečení Jana Sarkandra kardinál Troyer (1745–1758). Za něho roku 1750 začal apoštolský proces v Římě. Příslušná soudní komise zasedala od 24. listopadu 1750 do 28. srpna 1851 celkem 136krát. Teprve 6. května 1860 – 240 let po smrti a po vysvětlení a odstranění všech nejasností – bylo dosaženo cíle a Jan Sarkander prohlášen za blahoslaveného. Stalo se tak na slavnosti u svatého Petra v Římě. Po přečtení papežova rozhodnutí se zpíval hymnus Te Deum (Bože, chválíme Tebe). Za zpěvu byl odhalen závoj, jímž byl dosud zastřen obraz nového blahoslaveného. Slavnostní vyzvánění a salvy z Andělského hradu oznamovaly tento úkon celému městu Římu. V bazilice byly zavěšeny dva obrazy, znázorňující dvě uzdravení na přímluvu blahoslaveného Jana Sarkandra.

Věnujme pozornost aspoň jednomu z nich. Osmiletý hoch Jan Kimmel trpěl po dvě léta zděděnou pakostnicí. Měl nohy po kolena oteklé. Rodiče pro svou chudobu nemohli vyhledávat lékařkou pomoc. Proto přinesli hocha do Olomouce k Sarkandrovu hrobu, aby tam prosili o uzdravení. S velkými obtížemi se pak dostali na Svatý Kopeček, kde přenocovali. V noci hošíkovi tak nohy otekly, že jej druhého dne do Olomouce museli nést. Matka přijala svaté svátosti u Panny Marie Sněžné, načež zanesla chlapce do Sarkandrovy mučírny. Položila jej na lavici a byla vroucně přítomna na mši svaté. Po mši svaté hoch s radostí prohlásil, že již může chodit. Oteklina zmizela a hoch celou cestu domů vykonal bez bolestí. Protokol o tom je v olomouckém svatomichalském archivu, folio 715–774.

Úmysl dnešní modlitby: Za nemocné, trpící a osamělé.

(25) Osudy zúčastněných osob

Kde se ztratily – stopy těch, s nimiž jsme se v našem vyprávění setkali? Kardinál František Dietrichštejn, který byl roku 1619 vypovězen ze země, se po bělohorské bitvě vrátil a zemřel v Brně roku 1636. Měl 66 let. Bratr mučedníkův Mikuláš Sarkander se stal po bělohorské bitvě kanovníkem v Olomouci. Zemřel roku 1622.

Jan Scintilla, městský sudí, zastával v době povstání nevděčný úřad. Proto měl být pokutován. Ale protože ve svém úřadě prokázal mnoho dobrého katolíkům, bylo mu odpuštěno. Nabídl se však dobrovolně, že zaplatí 800 zlatých kapucínům. Zemřel roku 1625.

Komisaři, kteří Jana Sarkandra vyslýchali, prchli většinou do ciziny. Ladislav Velen ze Žerotína, předseda při prvním výslechu, padl na bojišti ve službách dánských a švédských vojsk roku 1634. Beneš Pražma, ten, který naléhal na vyzrazení zpovědního tajemství, ztratil jen část majetku a na přímluvu opavských stavů dostal milost. Václav Bítovský prchl, statky mu byly zkonfiskovány. Albrecht z Valdštejna ho zajal ve Slezsku. Vyslýchali ho pak v Brně na Špilberku a tam byl z rozkazu císařova popraven dne 15. března 1628. Komenský jej za jeho statečnost při výslechu útrpným právem, kdy nic neprozradil, a pro slova jeho listu na rozloučenou s manželkou nazývá symbolicky mučedníkem, i když bez náboženského podtextu. Kardinál Dietrichštejn napsal v jednom svém listě o pánu Bítovském tato moudrá slova: „Já nebohého starce lituji a nepřeji mu toho neštěstí. Mohl v Němcích pokojně seděti, ale nic se neděje bez vůle Boží.“ Když se dověděl, že Bítovský bude vyslýchán útrpným právem, psal svému známému: „Tento postup s ním mne do srdce ranil. Neboť mám za to, že lidé, kteří jsou všichni z jedné krve a všichni neštěstí podřízeni, mají vůči sobě užívat mnohem spíše milosti a slitování nežli tvrdosti, tím více, když už sám Bůh náš dosti přísnosti užívá. Obecně se pak nachází v církevních i světských historiích, že pakli se příliš přísnosti zneužívá, pomsta Boží na to brzy následuje.“ Věru, slova hodná rozvážného a zbožného muže.

Z osob, s nimiž jsme se ve vypravování setkali, nutno ještě vzpomenout Karla staršího ze Žerotína. Byl to český bratr. Nesouhlasil s povstáním a zrazoval od něho; zůstal císaři věrný. Proto mu také bylo dovoleno zůstat ve vlasti. Po Bílé hoře však odešel dobrovolně do Slezska, aby mohl být ve styku s vystěhovanými bratrskými kněžími. Odtamtud spravoval své statky. Nakonec zemřel na svém zámku v Přerově roku 1636, v témže roce jako kardinál Dietrichštejn, s nímž si rozuměl a s nímž také sdílel osud domácího vězení v Brně. Pohřben je v žerotínské hrobce při bludovském kostele.

Když ležel Jan Sarkander zubožený na slámě, přikrytý svým kněžským talárem, nikdo neslyšel od něho ani slůvka proti nepřátelům. Pro víru vynaložil vše. Ale ublížit člověku – to za žádnou cenu! A to je znamení svatosti a zároveň i příklad pro naše časy – pro naše smýšlení a jednání.

Úmysl dnešní modlitby: Za lásku k bližním, k přátelům i nepřátelům.

(24) Osudy Sarkandrových ostatků

8. listopadu 1620 dospělo povstání proti císaři Ferdinandovi II. k bitvě na Bílé hoře u Prahy. Bitva skončila ve prospěch Ferdinandův. Hned 13. listopadu projevilo písemně 201 českých pánů lítost nad povstáním a slíbili Ferdinandovi poslušnost. V příštím roce 21. června 1621 bylo dvacet sedm odbojných pánů popraveno na Staroměstském náměstí.

Na světě se vše mění, a je tudíž neprozřetelné hledat jeho přízeň. Jen nakolik se sjednocujeme s Ježíšem Kristem, natolik jsme stálí v nestálostech světa. Účast na Jeho věčné slávě získáváme ovšem ze své strany jen za cenu účasti na Jeho utrpení. Od chvíle, kdy mrtvého Jana Sarkandra oblékli do červeného bohoslužebného roucha, bylo patrné, že se na něm naplňuje slovo Páně: „Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou.“ (J 12,26)

Úcta prokazovaná lidmi Janu Sarkandrovi je jen nepatrným odleskem a bledým náznakem pocty, jíž se mu dostalo od Boha v nebi. Od roku 1630 zakázal kardinál Dietrichštejn z úcty k mučedníkovi v olomoucké mučírně vyslýchat někoho útrpným právem. Roku 1704 byla mučírna přeměněna v kapli, která pak byla ještě rozšířena (roku 1723).

Mučedníkovy ostatky zůstávaly nadále v kostele Panny Marie Nanebevzaté. Roku 1720 – sto let po smrti – zvláštní komise ostatky prohlédla. Byly značně ztrouchnivělé. Na prsou knězových mezi zbytky šatů ležel ještě svěží a vonící rozmarýnový věneček. U boku byly růženec a modlitební kniha. Komise uložila vše do dvojí rakve, měděné a dubové. Roku 1784 byl chrám Panny Marie zrušen a ostatky Sarkandrovy přeneseny do chrámu svatého Michala.

Tak bylo od počátku jasné, že neztrácí svůj život ten, kdo jej ztrácí pro Ježíše Krista.

Úmysl dnešní modlitby: Za rodiny, aby byly školou života podle evangelia a věrnosti Kristu.

(23) Pohřeb

Když se na Kalvárii všechno kolem Ježíše utišilo, řekl voják: „To byl opravdu Syn Boží!“ (Mt 27,54) Soudobý kronikář olomoucký poznamenal o Janu Sarkandrovi, když se vše skončilo: „Byl jistě s jinými věrnými pracovníky připojen k počtu svatých mučedníků.“ Tak smýšleli o Sarkandrovi ti, kteří ho znali a jemu rozuměli.

Scintilla s několika dalšími muži hned po smrti oblékli mrtvého do bohoslužebného roucha. Ale nikoli ve fialové barvě kajícnosti, jak bývá zvykem, nýbrž v barvě červené, v barvě krve a lásky, barvě mučedníků. Komisaři a městská rada dovolili přenést zemřelého do domu jisté vdovy paní Markéty Světlíkové.

Na třetí den měl být pohřeb do chrámu Nanebevzetí Panny Marie, který byl později roku 1840 zbořen. Těsně před tím však přijel na koni jeden z komisařů, Puchheim, a pohřeb zakázal. Takový zrádce vlasti má prý být pohřben pod šibenicí, a ne na čestném místě, proto je nutno počkat na pokyny od zemského hejtmana v Brně.

Zmučené a popálené tělo Sarkandrovo, šířící zaživa nepříjemný zápach, vydávalo ihned po smrti a dále po celých sedm dní, co se čekalo na dovolení z Brna, příjemnou vůni. Též jeho tvář zaživa bledá nabyla po smrti svěží růžové barvy.

Pohřeb byl pak 24. března v 6 hodin ráno. A musel se odbýt ve vší tichosti. Po zádušní mši svaté u Panny Marie Nanebevzaté byl Jan Sarkander uložen v kapli svatého Vavřince před oltářem svaté Barbory. Hrob uzavřen kamenem, na němž byl vytesán nápis v latině: „Důstojnému panu Janu Sarkandrovi ze Skočova, pečlivému faráři holešovské fary, jenž život prací kněžskou namáhavý, smrtí slavný, přetrpěv nevinen kruté muka šťastně dokonal v Olomouci 17. března léta spásy 1620.“

Bratři Sarkandrovi Mikuláš a Pavel dali pak u hrobu zasadit do zdi kamennou desku s reliéfem a obšírným nápisem o Janově mučednictví. Dnes se tato deska nachází v dolní části kaple „Sarkandrovky“. Nápis chválí Janovu věrnost v zachování zpovědního tajemství i věrnost panu Popelovi z Lobkovic, kterého jakožto nevinného nezradil ani na mučidle. Nakonec se v nápise čte, že žár duše Janovy byl větší než samé plameny. Jen když byste zničili oheň, který je v něm, zničili byste i jeho samého. Nyní však oheň Sarkandrovy duše, jímž je láska k Pánu Ježíši, plane nezničitelně ve věčnosti.

Úmysl dnešní modlitby: Za naši věrnost a vytrvalost ve víře a dobrých skutcích až do smrti.